ISCAREX ve Švýcarsku

Hlavním cílem byl již 29. ročník běhu Cressier - Chaumont, který se běžel v sobotu 7. června. Je to 13 km dlouhý závod s převýšením 750 m. Start byl jako vždy u školy v malém městečku Cressier poblíž Neuchatelu. Asi o půl třetí odpoledne za slušného horka se startovní pole konečně dalo do pohybu. Po krátkém průběhu městem přišel na řadu prudký stoupák po asfaltu mezi vinicema. Pak konečně odbočka do lesa s mírnější krosovou pasáží. Následoval seběh do jiného městečka (jméno si fakt nepamatuju) a zase do kopce. Naštěstí se trochu zatáhlo a dokonce začalo poprchávat. Další část trati už byla zase mírnější s pozvolným stoupáním po hřebeni. Ještě dva kratší, ale nepříjemné hupy v lese a pak už konečně cílová, mírně se svažující, asi 200 metrů dlouhá asfaltka.

A jak se závod líbil našim závodníkům? Nejlépe se vedlo Petru Kolkovi, který tuto trať běžel poprvé a těsně před cílem dokonce porazil favorizovaného Jirku Myšku. Jirka, který papírově měl na to, aby vyhrál, si před závodem nedal špagety, dostal hlad, pak ještě křeče a závod takřka došel. Michalu Horáčkovi a Honzovi Šimůnkovi mladšímu naopak špagety neudělali dobře a zůstali mírně za očekáváním. Já jsem vytuhnul už v prvním kopci a asi do půlky se trápil. Pak se změnou počasí a profilu trati se to zlepšilo a do cíle jsem doběhl o tři minuty dřív než loni. Lenka Vytlačilová podle očekávání nenašla mezi juniorkami konkurenci a zvítězila. Eva Jirásková si stěžovala na vedro, ale v cíli vypadala docela svěže. Na rozdíl od Jana Šimůnka staršího, který běžel s bolavým kolenem a bylo to na něm vidět.

Další závod se konal až v pondělí. Nikdo z nás nevěděl co nás čeká, protože jsme ho všichni běželi poprvé. Běh Tavanasa - Brigels byl dlouhý 7,8 km s převýšením 520 m. První překvapení nás čekalo už při prezentaci, když jsme zjistili, že startovné je 30 franků. To odradilo Lenku, která navíc dost pokašlávala, takže závod neběžela. Všichni ostatní vysypali poslední drobáky a připíchli si na dres startovní číslo. A stálo to za to. Parametry prakticky shodné s Během na Velký Javorník se nakonec ukázaly být zcela zavádějící. První úsek, dlouhý asi 1,5 km, vedl prakticky po rovině a z větší části po asfaltu. Pak odbočka do lesa a střední stoupání až do vesničky Danis. Tam stejně jako v Cressieru mohutné povzbuzování od místních občanů, kteří tam snad byli úplně všichni :). Pak seběh a to už začalo být divný. Kde chtěj vzít těch 520 m. Bohužel jsme se byli v cíli před závodem podívat (autem, vedla tam silnice), takže jsme věděli, že to převýšení tam je. A přišlo. Některé pasáže byly skoro na lezení po čtyřech, ale bylo to chytře proloženo rovinatějšímy úseky a místy dokonce mírnými seběhy. A v opět mohutná divácká kulisa a povzbuzování, které nás donutilo vyškrábnout poslední zbytky sil a použít je na zdrcující finiš :).

Jirka si tentokrát spravil chuť a ve své kategorii vyhrál, Honza byl třetí. Michal s Petrem byli unavení po nedělním běhu ze základního tábora pod Matterhornem. Já sem se do cíle sotva doplazil. Eva doběhla v kategorii čtvrtá a velitel zájezdu měl v cílovém kopci ještě tolik sil, že stačil trefit povzbuzujícího synátora občerstvovací houbou. Když píšu o tom občerstvení, na poměrně krátké trati jsem napočítal nejmíň 4 (slovy čtyři) občerstvovací stanice. A občerstvovací stanice znamená: ionťák, čaj, voda a nádoba plná vody a houbiček. Vše samozřejmě vychlazené. V takovém vedru to bylo více než potěšující. Ceny pro vítěze byly věcné, víceméně symbolické. Ale to byl snad jediný nedostatek na tomto jinak velmi povedeném běhu (když nepočítám poněkud vyšší startovné).

Milan Kebrle

Článek byl publikován 23.06.2003, 13:50:00