Aleš Stránský - Běhám, protože mi to stále přináší radost

Tituly nesbírám, ani nevím, kolik jich bylo. Víc pro mě znamená bojovat v silné konkurenci a nakonec být třeba bez medaile, než vyhrát závod, kde ti nejlepší neběží, tvrdí Aleš Stránský.

Žije, bydlí a pracuje v České Třebové, kde také v místní Lokomotivě začínal se sportem. Samozřejmě na lyžích. Někdy v šesti letech.

Ze začátku to nebylo nic moc. Na fotce z mého prvního závodu z roku 1966 stojím po doběhu v cíli poslední v řadě a ukrutně brečím, směje se nad dost dávnou vzpomínkou. Později, na VŠ dopravní v Žilině, kde získal vysokoškolské vzdělání, začal s orientačním během ve zdejší Slávii VŠD a s ním projezdil celé Slovensko: Na to moc rád vzpomínám. Mám z té doby nádherné zážitky.



11. 7. 1999, Běh na Kozlovský kopec


Až po třicítce se dostal k atletice, kde borcům v barvách Ústí nad Orlicí pomáhal sbírat body do soutěží družstev. A teprve až posledních 15 let se zaměřil na běhy do vrchů. Na lyžích už nezávodím, ale rád využiji každé příležitosti, abych se na běžkách svezl, svaluje chytře vinu za konec lyžařské kariéry na nedostatek času. Jeho první aktivní krůčky vedl otec, který získal dokonce ve sportovní chůzi dříve udělovaný titul Mistr sportu a doplňkově běhal na lyžích.

Chůze se mi nikdy nelíbila, i když jsem občas s chodci trénoval, připomíná své začátky: To, co oni chodili, já samozřejmě s nimi běhal. A nebyla to žádné procházka. Představte si, že tehdy trénink špičkového chodce obnášel třeba i 20 x 1 km v tempu od 4:00 do 4:10 na km. Jako mladý kluk jsem měl co dělat, abych takovou zátěž vůbec vydržel. Naštěstí mě táta do chůze nenutil a tak jsem zůstal u lyžování. Zpočátku mi psal tréninky on, ale posledních dvacet let se trénuji sám, a abych pravdu přiznal, moc to nepřeháním. Místo 20x1km si dám raději jen 5x1 km, ale v rychlejším tempu.

Nikdy nebyl moc na statistiku a ohlížení do minulosti se mu také moc nezamlouvá. Proto si, asi jako většina běžců, všechny diplomy i poháry neschovává, takže byl problém dopracovat se i k jeho osobním rekordům na dráze. Ale na to, že začal s atletikou až ve 30 letech a bez dostatečně rozvinutého rychlostního základu, jsou velmi kvalitní. 1500m zvládl za 4:12, ale 3000m už za 8:59 a 3000m překážek za 9:43. 5000m zaběhl za 15:22 a 10000m za 32:25. I výkony na silnici předvedl velmi dobré, zejména kdysi slavný závod na 25 km po trati Pardubice - Chrudim - Pardubice dokázal zdolat v čase 1:23:46 a to by nebyl vytrvalec, aby si nezkusil maratón. I tam, zase v Pardubicích, předvedl časem 2:36:53 též velmi solidní výkon.



22. 4. 2001, Běh Javorkou


Nemám se čím moc chlubit, říká skromně: Jsou to spíš takové zajímavosti. Získal jsem třeba několik titulů akademického mistra Slovenska v běhu na lyžích a také Majstra stredoslovenského kraja v orientačnom behu, což je po rozdělení republiky docela kuriozita. Jezdil jsem i Jizerskou padesátku, kde jsem nejlíp skončil sedmý. Moc dobře si také pamatuji, že jsem jednou vyhrál národní klasifikační závod v běhu na lyžích u Nového Města na Moravě, ale to spíš asi proto, že reprezentanti byli po plese trošku společensky unaveni, bagatelizuje svůj výkon, přestože to v té době byl pro ryzí amatéry jeho typu opravdu husarský kousek, porazit někoho z reprezentačního lyžařského týmu.

Jako veterán mám nějaké tituly z Mistrovství ČR v běhu do vrchu, v krosu i na silnici. Jenže na těchto závodech se nikdy nesejde kompletní špička, tak tomu nepřikládám žádnou důležitost. Raději se utkám s nejlepšími, i když skončím v poli poražených. Mám z toho lepší pocit, než vyhrát někde, kde nemám rovnocennou konkurenci, překládá Aleš svoji motivaci i závodní filozofii.



28. 8. 2004, MS veteránů v běhu do vrchu, Itálie


Běhy do vrchů objevil již v roce 1987, ale stabilně se jim věnuje až od roku 98 a již jen podle statistik patří mezi účastníky s největším počtem startů. Aktuálně jich má za sebou 288 a to určitě do konce roku nějaké přibudou, stejně jako dosud získaných přes 11000 bodů a také asi 77 prvních míst a 180 umístění na stupních vítězů.

Nakonec v Českém poháru v bězích do vrchu zvítězil celkově pětkrát v kategorii B a příští rok již zamíří do Céčka, takže si lehce spočítáte, kolik že je mu letos let a tam asi své výsledky mnohonásobně zkvalitní. Má za sebou i velmi úspěšná vystoupení při svých sedmi startech na veteránských Mistrovstvích světa v bězích do vrchu.



29. 5. 2005, Běh na Manín


Tyto závody jsem si zamiloval. Jsou velmi náročné, ale zároveň nesmírně krásné, vyznává se: Člověk si vypěstuje vůli, odolnost a naučí se překonávat bolest. To je moc dobré do života. Tam také nic není zadarmo. Běh v přírodě je zdroj poznání. Nejen krajiny a jejich zákonitostí, ale i sebe sama. A v neposlední řadě i mentality podobně smýšlejících lidí. No a samozřejmě tam vznikají nová krásná přátelství, která pak přetrvávají roky.

Má nejvíce rád členité krosy a kopce v těžkých terénech. Tam se cítí jako ryba ve vodě. Čím obtížnější povrch, na který ostatní nadávají, tam on si to užívá. Také tomu nahrávají tréninkové podmínky v okolí České Třebové. Kopcovitý terén, v zimě hodně sněhu, na jaře i na podzim v jílovité půdě pořád samé bláto, tak je potom jasné, že je dobře připravený na cokoliv, co ostatní běžci nemůžou ani cítit.



26. 8. 2006, CENA FIRMY ISCAREX Dolní Morava - Králický Sněžník


Hodně se od počátků vrchařských závodů změnilo k lepšímu. Nejen organizační stránka, zázemí, ale i výsledkový servis. Například statistika Českého poháru zajišťovaná firmou Iscarex je unikátní, připomíná současný stav organizace běhů do vrchu: Běžci si to možná ani už dnes neuvědomují, ale dříve své výsledky zjistili třeba až po dvou měsících z Maratónu. Pokud je tam pořadatel vůbec zaslal. Nyní, sotva přijedou domů, tak už se diví, proč nejsou výsledky na webu a kde jsou fotky ze soutěže. Ale atmosféra závodů je pořád perfektní. Pozitivně vidím, to, že jsme se naučili pořádat pěkné akce s kompletním zázemím.

Bohužel, negativní stránkou věci je to, že se Český pohár v těchto bězích vydal na cestu masovosti. Závodů je příliš mnoho a systém bodování není ideální. Připomínky ze strany elitních borců se většinou nerespektovaly. Tím se postupně vytratila kvalita a tento pohár je v áčkové kategorii našimi nejlepšími vrchaři v podstatě ignorován.



26. 5. 2007, Ostravice - Lysá hora


To, podle mě, nebude jiné, dokud se neudělá nějaká podstatná změna. Otázka je, co by nejvíce prospělo. Rozhodně je to snížení počtu závodů. U těch, co nemají tak vysoké vrchařské parametry, by bylo možná vhodné střídání. Nejspíš by pomohla i povinná účast v poháru, třeba jen na třech závodech, těch běžců, kteří chtějí reprezentovat. Nyní stačí jen kvalifikace a mnohdy ani to ne a vyvolává to pak zbytečné emoce.

Určitě by poháru prospěl silný sponzor. Špičkové závodníky není na co nalákat a to je chyba, protože pak tento seriál není odrazem stavu a kvality českého běhu do vrchu, což je opravdu škoda. Chápu, že je velmi náročné, jak finančně, tak časově, věnovat se poháru systematicky. Vidím, že poslední partou, která se o to snaží je Iscarex team. Až my to věčné cestování zabalíme, nevím, co bude s touto soutěží dál, komentuje dost smutně současný stav jeden z našich nejaktivnějších závodníků. Vždyť za 40 let své sportovní činnosti má za sebou přes 1000 absolvovaných závodů.



20. 5. 2007, Rudické propadání


Má dost náročné zaměstnání, pracuje na VOŠ a SOŠ v České Třebové, s manželkou vychovávají dvě dcery, Adélu a Michaelu, takže na nějaké koníčky moc času, navíc při pravidelné účasti na závodech, už nezbývá. Přesto se opět rád podívá do hor a vyleze si nějaké zajištěné cesty. Také ho to láká do podzemí, kde prolézá jeskyně a staré štoly. Část volného času věnuje též běžeckému klubu, kde dělá předsedu, původně skromné běžecké party, která jej před 15 lety založila. Z té se stal dnes velmi známý ISCAREX TEAM.

To je ovšem hlavně zásluha Honzy Šimůnka, majitele firmy Iscarex, který klub vždy podporoval jak morálně, tak hlavně finančně, připomíná: Díky němu jsme schopni pořádat řadu velmi zdařilých akcí a závodů. Nakonec i jeho zásluhou fungují tyto stránky, kde si, mimo jiné, můžeme v poslední době číst i zajímavé profily běžců do vrchu.



8. 7. 2009, Hodinovka na dráze v Litomyšli


Už jsem si mnohokrát říkal, že končím. Že už to stačilo. Jenže zase v příští sezóně, začnu s přípravou. Teď nevím, jestli říct bohužel nebo bohudík. Ale rozhodně mi to přináší naplnění života, radost a uspokojení. Tak pokud bude sloužit zdraví, budou běhat i mé dvě dcery a v České Třebové bude fungovat běžecká parta, tak si myslím, že ještě nějakou tu dobu vydržím, říká nezdolný optimista, skvělý vrchař a kamarád do nepohody, Aleš Stránský.


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 03.11.2009, 08:45:25