Blanka Paulů - kdo umí, ten umí...

Pořád se trochu hýbu,usmívá se Blanka Paulů: Kam můžu, tam si doběhnu, jen už tomu neříkám trénink.

Když jsem v 74. roce sledoval lyžařské mistrovství světa ve Falunu, strašně mě nadchla stříbrem na pětikilometrové trati a bronzovou štafetu jsem u televize ve stoje tlačil nejen očima až do cíle a řval jako na fotbale. A to tam zvládla dojet ještě čtvrtá v dalším závodě. Na zimních olympijských hrách 1976 v Innsbrucku vybojovala úžasné 9. místo pro naši republiku. V průběhu let stihla vyhrát řadu závodů, třeba byla i pětkrát první na akademickém Mistrovství světa a také čtyřikrát zvítězila ve Světovém poháru v běhu na lyžích.



MS v běhu na lyžích, Falun 1974


O deset let později, na zimní olympiádě v Sarajevu, jsem ztratil hlas při dojezdu stříbrné štafety do cíle a dvacítku jsem s ní celou protrpěl i s její nemocí a trochu nešťastným čtvrtým místem. Od startu až do cílové čáry jsem zuřivě běhal po pokoji a křičel: Jeď, Blanko, jeď!!! Okamžitě jsem chtěl jet osobně do Jugoslávie a stisknout jí za tu její obrovskou vůli, s níž se rvala se soupeřkami i nachlazením, ruce. Na místo činu jsem se však dostal až v létě. Cestou k moři. Stihl jsem to ještě včas. Dřív, než si to tam rozbombardovali.



ZOH Sarajevo 1984


O Blance jsem pak dlouho neslyšel. Až najednou. Začal jsem ji vídat ve výsledcích běžeckých závodů. Opět na čelních místech.

No a pak ji i konečně osobně poznal. Ne na lyžích. Ty nemám rád. Škaredě jsem si na nich pochroumal nohu. Ale u vrchů. Náhle byla neuvěřitelně blízko. Skvělá běžkyně. Bojovnice jako vždy, ale hlavně, perfektní holka. Kamarádka. Abych pravdu řekl, nečekal jsem to. Přece jen po tom, co dokázala, má právo být trochu jiná než my. Není. Je to fantastická ženská. Jak se u nás doma říká: Správná baba do teho bordelu, co tu je. Asi to pochopili i ve Vrchlabí. Dělá jim tam místostarostku. Určitě poctivě a dobře. Jako ostatně všechno v životě. No a teď já, kluk z dědiny, co pro něj byla něco jako nadpřirozená bytost z vrcholů sportovního Olympu, jsem ji poznal, ba co víc, mám příležitost o ní něco napsat. Jsem z toho nervózní tak, jako před svým prvním maratónem. Pomalu týden už nespím. Asi se mi to dobře nepovede, tak mi vy všichni, co ji znáte, promiňte a ty, Blanko, odpusť, pokud se vám to nebude líbit. Vezmeme to trochu popořádku a projdeme se, pokud se to tak dá nazvat, jejím životem, hlavně tím sportovním, jak mi do něj dala upřímně nahlédnout.



CENA FIRMY ISCAREX Dolní Morava - Králický Sněžník, 9. 6. 2001


Začínala jsem se sportem doma ve Vrchlabí a na lyžích jsem stála snad dřív, než jsem vůbec začala chodit, vzpomíná na své dětství: Pak už to šlo ráz na ráz. V roce 1971 jsem se dostala do juniorské reprezentace, potom do dospělé a tam jsem vydržela až do roku 1985. Neskončila jsem ale hned, ještě dva roky jsem jezdila sérii dlouhých běhů. Od narození, v březnu 1954, se pohybuje v horách a v rodném Vrchlabí. Tam to patrně bez lyží ani nejde. A ona toho na nich zvládla opravdu hodně. Výsledkově jsem to už trochu shrnul, ale určitě bude dobré připomenout si, že celkem startovala dvakrát na mistrovství Evropy juniorů, pětkrát na MS dospělých, třikrát na zimních olympijských hrách a také třikrát na MS akademiků.

Kdo u nás má tak úctyhodný výčet startů na světových soutěžích? O úspěších už ani nemluvím. Stala se živoucí legendou našeho lyžování. A právem. První můj významný trenér byl Ilja Matouš, hodnotí ty, co ji v průběhu její kariéru připravovali na soutěže: Pak mě celou dobu vedl Bohuslav Rázl a v reprezentaci jsem ještě spolupracovala se Zdeňkem Cillerem. Přiznám se bez mučení, že jsme tenkrát trénovali opravdu hodně. Určitě z toho čerpám dodnes.



MS v běhu do vrchu 2005, Keswick, UK


V roce 1987, po ukončení kariéry, se pustila do trénování mládeže ve sportovním gymnáziu v Jilemnici. A následujících pět let pak vůbec, také díky tomu, nezávodila. Stejně si potřebovala odpočinout po těch letech kolotoče tréninků a soutěží. Najednou jsem zjistila, že mi to chybí, ohlíží se za svými běžeckými začátky: V zimě to kvůli zaměstnání nešlo, tak jsem se pustila v létě do běhání.

Nevybírala si zpočátku jen běhy do vrchů, troufla si na všechno, co se v jejím okolí pořádalo. Jenže kopce pak začaly převládat, protože tam mohla nejvíce uplatnit svoje fyzické základy z lyžování a navíc běžkaři to nahoru vždy umějí velmi dobře. Nebyla mezi nimi žádnou výjimkou, a proto ihned začala vyhrávat téměř všude, kde se postavila na start.



MS v běhu do vrchu 2006, Ovronnaz, SUI


Nijak jsem na běžecké závody speciálně netrénovala, hodnotí svou další přípravu: Ani na to nebyl čas. Šla jsem si v týdnu třikrát zaběhat a v sobotu nebo v neděli si dala závod. Už žádné tréninky podle plánů, jako na lyžích. Tak to dělám dodnes, prostě se jdu proběhnout podle chuti a nálady a hlavně závodím.

Zvláštní dráhové výkony za sebou nemá, nebylo to tehdy ani možné, jen kdysi na atletické lize v dresu Bohemians Praha dala 1500 metrů za 4:46. To tenkrát někdy v roce 1983, ještě z lyžařské přípravy. Také z této zátěže si, jen tak mimochodem, jednou zkusila a hned i vyhrála Běchovice. Proč ne, když na to někdo má, že.



Běh na Hejšovinu, 30. 9. 2007


V průběhu posledních let se už zaměřila jen na veteránské závody v bězích do vrchu a starty na světových mistrovstvích těchto věkových kategorií proměnila v úžasnou sérii úspěchů. Dosud pětkrát vyhrála, dvakrát skončila druhá a též dvakrát byla třetí. Neuvěřitelná bilance.

Světové soutěže do vrchu jsou podstatně skromnější, bez velké publicity, konstatuje: To v lyžování je všechno daleko bombastičtější. Samozřejmě i proto, že je to obrovská prezentační akce pro firmy a tím i velký kolotoč peněz, které se v tomto odvětví otáčejí. Ihned vzápětí však dodává: Vrchařské akce při MS jsou úplně jiné, mají svou zvláštní atmosféru. Také organizace je pokaždé různá. Někde je to lepší, jinde zase horší. Tratě jsou téměř vždy nějakým způsobem zajímavé a hlavně hodně odlišné od ostatních závodů. Ono je to také dáno tím, že vše probíhá v přírodě, na různých kopcích a v horách, takže každý závod má svá specifika. Ale stejně o tom, jak si zazávodíš a jaký výkon předvedeš, hodně rozhoduje to, s jakou partou tam jedeš a co pro sebe navzájem uděláte. A ta naše česká parta vrchařů, zejména veteránských, je opravdu skvělá. Je cítit, že to dělají všichni s láskou a pro vlastní potěšení. Hory a přírodu mají rádi, stejně jako já a je to na nich všech vidět. Staly se jejich životním osudem a tím máme hodně společného.

Blanka má ráda opravdu ty nejtěžší vrchy. Dlouhé, náročné a bez asfaltových vložek. Čím horší terén, tím se na něm cítí lépe. Ideální jsou pro ni tratě v Telfesu, Dvoračkách, na Králičáku, a i na Suchém vrchu. Mám z těchto závodů mnohem lepší pocit, než když se mi podaří zaběhnout třeba dobře půlmaratón, tvrdí: A když vyběhnu někam vysoko nahoru, rozhlédnu se kolem, tak si říkám, že to stálo za ten úžasný zážitek.

Nikdy v životě neměla žádné osobní vzory, ale váží si každého, bez rozdílu výkonnosti, kdo aktivně sportuje, má tuto svoji zálibu rád a je pro ni schopen skutečně dost obětovat. Jejím koníčkem je samozřejmě sport a vše co s ním a s pohybem v přírodě souvisí, ale překvapivě, na to co už v životě zažila a kam se dostala, také cestování. A že už toho opravdu projela dost: Všude je něco hezkého, pozitivního. I u nás. Ale mně se opravdu hodně líbí Rakousko, hodnotí zpětně cestovatelské zážitky.

Ve svém dalším sportovním životě se věnuje převážně už jen kopcům. Konec konců to od lyží není tak daleko a je velmi ráda, že se těchto běhů zúčastňuje čím dál více lidí, zlepšuje se organizace a zvyšuje atraktivnost soutěží. Nejezdí tam ráda, jen proto, že vyhrává. I když každý normální člověk je soutěživý tvor a pocit vítězství mu zcela jistě dělá dobře. Nakonec ona ve statistikách Českého poháru v běhu do vrchu svými dosud asi 160 prvními místy jednoznačně kraluje tabulkám. Účastní se jich zejména kvůli tomu, že jsou všude kolem těchto soutěží skvělí lidé a dobří kamarádi, kteří dokáží vytvořit neuvěřitelnou atmosféru, na niž se pak nezapomíná.

Vrchy mi přinášejí nejen perfektní zážitky z pobytu v přírodě a na horách, ale i díky své náročnosti dobrý pocit z překonávání překážek cestou nahoru. Není to pro mě souboj s časem nebo s rekordy, ale především souboj se sebou samým, říká Blanka Paulů, legenda českého i světového sportu, která se nyní upsala běhům do vrchu.

Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 10.11.2009, 14:19:32