Firma ISCAREX s.r.o.ISCAREX pohárTermínovka 2024KraličákCestování s Honzou
Hlavní strana
Podporují nás
ISCAREX, s.r.o.ISCARPardubický krajČeský běhBackground

Irena Šádková - kam až se dá doběhnout silou vůle

Mám ráda běhavé povrchy, tvrdí Irena Šádková: Klidně i s velkým převýšením. Takové, kde hlava může vypnout a nemusím přemýšlet dopředu nad tím, kam šlápnu. V současné době bydlí v Kopřivnici a zde také loni oslavila kulatých 40 let života, ale s běháním začínala v Novém Jičíně a to až ve 3. ročníku tamního gymnázia. Do té doby plavala a kromě gymnastiky zkoušela snad všechny sporty, které se kolem ní vyskytly.

To si pamatuji docela přesně vzpomíná na mládí: Se Zdeňkem Hajným a Danou Kelnarovou jsme absolvovali první společný trénink kolem mých 17. narozenin. Bylo to asi 40 minut volného klusu. Tím to ale tenkrát všechno začalo. Ihned na jaře začala závodit a jak v krosu, tak na 3000 metrů na dráze z toho bylo 4. místo na Mistrovství ČR. Tehdy jsme trénovali ještě s rozumem, komentuje svou počáteční přípravu: Jenže pak mě vzali do SVS v Ostravě, kde jsem trénovala pod Emilem Moudrým. Tam už to nebylo o rozumu. Vrhla jsem do toho po hlavě a zdvojnásobila objem kilometrů, přidala dvě denní fáze a několikanásobně zvýšila kvalitu. Výsledkem pak byla během roku operace obou achilovek. Potom už to nestálo za moc, protože jsem nedokázala dodržet dostatečně dlouhou dobu rekonvalescence a záněty šlach se pořád vracely. To bohužel vím až teď. V devadesátém druhém roce odešla studovat FTVS UK do Bratislavy a tréninky jí připravoval Ivan Čech, jenže ten po půlroce odjel trénovat do Kataru a Irena se vrhla do víru volného vysokoškolského života. Až po třech letech, tedy po státnicích, promoci, svatbě a narození dcery začala pod vedením svého manžela Roberta nejdřív klusat a pak se systematicky připravovat k návratu na závodní dráhu. A kupodivu to šlo velmi snadno a rychle nahoru.



14. 9. 2002, MS v běhu do vrchu, Innsbruck


Přestože ovál na stadionu nikdy neměla ráda, dokázala na něm zaběhnout 10000 m v roce 2003 za 35:36,2, když závodila za AC Pardubice v atletické extralize. Ostatní výkony ani nijak moc nehodnotí, protože šla vždy dvě disciplíny na jednom kole, přesto dala i tak 5000 m za 17:00,6, 3000 m za 9:54,6 a 3000 m překážek za 11:05. Nejvíce si ale cení svých výsledků na půlmaratónech v Domažlicích, který zvládla za 1:16:31 a Haagu, kdy se dostala až na čas 1:16:24. Také 25 v km kopcovitém závodě v Martině zvládla za 1:35:30, zde moc žen rychleji než ona nikdy neběželo. Vím, že dráha je pro toho, kdo chce něco zaběhnout důležitá, zejména pro mladé a začínající atlety, ale já tam nesmírně nerada kroužím, popisuje svoji nechuť k tartanu: Jenže na druhou stranu to bez ní nejde. Rychlost a technika se jinde trénovat pořádně nedají, protože jen tam je všechno dobře vidět, dodává ještě vystudovaná tělocvikářka se specializací na běhy a kvalifikací Trenérka I. třídy, která k tomu učí i zeměpis a aby toho neměla málo, tak si doplňuje vzdělání o studium prevence sociálně patologických stavů.



19. 5. 2003, Běh na Radhošť


První závod do vrchu běžela skoro doma, tedy na Radhošť v roce 1998 a skončila druhá za naší poslední skvělou maratónkyní Alenou Peterkovou, která tam tehdy zaběhla asi už navždy nepřekonatelný ženský traťový rekord. Zpočátku jsem se na kopce nijak speciálně nepřipravovala. Šlo mi to vždy samo, rozhodně lépe než na rovině. Dokázala jsem tam konkurovat holkám, které byly na dráze o třídu lepší. Hodně si cením vítězství na Mistrovství ČR do vrchu v Janských Lázních v roce 2003, kde jsem porazila velkou favoritku Míšu Manovou, které to tenkrát dost běhalo, říká skromně vitální běžkyně: Systematicky jsem se do toho opřela až v roce 2006 kvůli Evropě nahoru - dolů, potřebovala jsem zvládnout zejména seběhy a taky proto, že to bylo doma v Malých Svatoňovicích.



4. 9. 2004, MS v běhu do vrchu, Itálie


Tam jí to opravdu vyšlo. Skončila desátá a nebýt pádu při seběhu v druhém kole mohlo to být o dvě až tři místa lepší a ženy mohly mít tenkrát zlato. Že je skvělá vrchařka, dokázala i při svých reprezentačních startech: Evropský pohár v roce 1999 a sedmé místo, poté rok 2003 a 10. místo na ME, následující rok vybojovala ve Světovém poháru 22. místo a vrcholem byl rok 2006. Již popsané 10. místo na ME a 13. místo ve Světovém poháru. Cením si i letošního 19. místa na mistrovství Evropy, protože to nebyla otázka tréninku, ale vůle a stejně tak mě mile zaskočil titul na Mistrovství republiky, i když neběžely největší favoritky,dodává rychle při svém výčtu osobních úspěchů. Mezi její nejoblíbenější závody patří samozřejmě Radhošť, to je srdeční záležitost, pak Lysá hora, Králický Sněžník a i specifický kopec v Jánských Lázních. Na Slovensku se jí nejvíce líbí Gerlachov - Sliezsky dom. Ovšem nesmíme zapomenout ani na silnici a domažlický půlmaratón a také na pětadvacítku v Martině, protože Irena má ráda nejen vrchy, ale i silnici a krosové závody. S chutí startuje i v extrémních štafetách, jako je Bobr cup nebo Adrenalin cup, zejména kvůli úžasné atmosféře kolektivního soutěžení v různých sportovních odvětvích.



21. 8. 2005, CENA FIRMY ISCAREX Dolní Morava - Králický Sněžník


Přesto dávám běhům do vrchu přednost, už právě pro překonávání nejrůznějších překážek, ale hlavně kvůli nádherné přírodě a jejím změnám v průběhu roku, zasnila se trochu a vzápětí dodává: Jsem dynamický člověk a mám změnu ráda a kopec je každý jiný. Je to o překonávání osobních limitů. Tam někde nahoře je cíl a i když to člověku zrovna ten den nevychází, tak se to nevzdává. V nehorším případě se dá na ten vrch nějak dojít, kdyby už jen kvůli výhledu, či tomu, že si pak řekne, byl jsem ve dvou a půl tisících. Navíc je to náročná příprava pro moji novou zálibu a tou je skialpinismus. Tam se musím nahoru nejen vyškrábat, ale mít i rezervu na sjezd dolů, což bývá mnohdy náročnější než samotný výšlap… Svůj sportovní vzor má doma u nás. Je jím Anička Pichrtová a pro ni je příkladem houževnatosti a kamarádství. Obdivuje u ní i její přístup k životu a k běhu a občas se od ní učí, zejména je jí sympatická její životní filozofie. Díky lidem kolem vrchů u nás, ať už je Karel Šklíba nebo Honza Šimůnek a i spoustě jiných, jsme nezaspali dobu a byli v kontaktu se světem, kdy ostatní, hlavně ČAS, tuto disciplínu vůbec nebrali, hodnotí současnou situaci: Jen ta evropská a světová špička nám nějak utíká před očima. Bohužel nejlepší naši běžci se těmto závodům nevěnují a tak to tak bude vypadat i nadále. Pak se ale ihned usměje a změní téma: Jenže ta skvělá parta kamarádů, kolem vrchů, perfektních a přímých lidí spolu s úžasně krásnými místy v naší malé zemi, to je to, co potřebuji a neumím bez toho být. Naučila jsem se při běhu relaxovat, odbourávat stres a spoustu překážek a životních krizí jsem si vyřešila právě při této sportovní činnosti.



9. 7. 2006, ME v běhu do vrchu, Malé Svatoňovice


Atletika jí hodně dala, ale také něco vzala, proto se teď snaží i s manželem vrátit nějaký čas dceři, která se jim při jejich dřívějších sportovních aktivitách musela přizpůsobit. Hraje tenis a oni se nyní podřizují jejím režimu. Přesto i tak si občas vyrazí na kolo, vyleze na nějakou skálu, nezapomene na pořádný turistický výšlap a hlavně vymýšlí akce pro mladé, se kterými pracuje nejen ve škole. A když opravdu někdy po večerech najde volnou chvíli, ihned zaboří zrak do svých oblíbených knih. Již od roku 2004 bojuje s různými zdravotními problémy a to jí neumožňuje dělat to, co by chtěla nebo by si představovala, ale právě trénink jí pomohl ledacos překonat. Už mnohokrát jsem si myslela, že závodit nebudu. Všichni mí kamarádi slýchají už od roku 2004, že je tato sezóna fakt poslední. Takže letošní rok by to měla být má šestá poslední sezóna. Jenže já se přijedu podívat na závody a náhodou mám sebou maratónky a vše je rázem jinak. Takže tu příští poslední sezónu už mi asi nikdo nebude věřit, i když je čím dál těžší uvést se na jaře do takového stavu, abych mohla absolvovat alespoň pár nějakých závodů. Ale dokud to jde, tak to budu zkoušet dál, říká Irena Šádková, vrchařka od přírody.


Zdeněk Smutný

Článek byl publikován 24.02.2010, 07:50:32